Znám malíře a kouzelníka života Bertu Jungmanna již více než 30 let, kdy
vystavoval v jazzovém sklípku Ornis v Brně i v Galerii mladých
při Domu U dobrého pastýře v Brně, kterou jsem zakládal. Tehdy se
věnoval své velké lásce – závodním autům, obdivoval techniku a své město
Brno. A již tehdy, poučený výboji svého přítele – malíře Bohumíra Matala,
maloval prostor, „jenž nikde nezačíná a také nikde nekončí“, kde se domy
prolínají s oblohou a naopak. Na jeho chalupě v Jimramově na
Českomoravské vrchovině jej okouzlil „dým neskutečné krajiny“, které zůstává
věrný dosud a jako její milenec v ní nachází stále nové tóny i harmonie,
laská ji - a okouzluje i své diváky nevšedním výrazem a barevností.
Jungmannovy schopnosti nově vidět, výtvarná invence a technické zkušenosti
jej staví do významného proudu českého krajinářství moravské provenience.
Nepřipomíná nám to spojení rytmu lidského bytí s přírodou ? Pokora
s originalitou charakterizuje jeho i naši epochu, od které ji nelze
odstřihnout. Prolínání fantazie, snu a skutečnosti v Jungmannových
plátnech nám ukazují obrazy jako poezii jeho výtvarných vizí, zaklenutou
v osobité formě a obsahu. Malířství je zde především uměním barvy,
využívá ji jako úderného vzruchu, jako výzvu divákovi.
Několik slov o umělci ? Narodil se (1938) a žije. Cestu poznání sebe, města,
krajiny hledá a našel. Okouzluje jej stejně jako okamžiky tiché radosti, ale
i nebývalé kocoviny. Díky za to. Ilustroval mj. poému Jiřího Daňka „Grošovaný
čas“. Vystavoval od roku šedesátého čtvrtého v rodném Brně,
v Ostravě, Plzni i Liberci, ve Znojmě i v Praze stejně jako ve
Sněžném na Moravě nebo v Rakousku. Ano, jeho témata jsou krajiny, voda,
domy, město, automobily. A vždy přítomná básnická imaginace.
O co mu jde ? Vždy o uvedení do určitého stylového idiomu, o oslavu hmoty,
okolí, kde obrysy přírody se neuzavírají, ale naopak mají snahu spíš setrvat
ve své hmotné objemové podstatě a vítězně emanovat do okolního prostoru. Jeho
malířský i lidský přítel ? Léta i dnes malířská legenda Brna Mirek Netík,
který hýří barvami stejně jako Hubert Jungmann, jemuž jsou barvy podstatou
výtvarných vizí a současně jejich básnického výrazu.
Že má malíř Jungmann pochyby a nejistoty o smyslu svého snažení ? Jistě, ale
převládá láska k lidem a člověku, pokora k rozkvétajícímu kvítku,
světlu slunce a kontrastu noci – v přírodě i v nás. Tisknu Ti ruce,
Berto – ať se Ti daří. Vždyť lásky nám zbývá jak smutku za nehty. Ale Pálava
i Žákova hora – samy blůzky vysvlékají…
A
známe průzračná rána
Kdy smutek nevábí
Dálka je čistá a jasná
A vítr
z hedvábí
Jan Skácel (sbírka básní Odlévání do ztraceného vosku)
Lubomír Veteška : MALÍŘ – ILUSTRÁTOR – FILOSOF
"Počátky jeho malířské tvorby jsou spjaty s jeho rodným městem. Vysnil
si město plné světla, s hladkými uličkami a nehmotnými domy. Město, které
vylidněno stojí ve zvláštním oparu. Maluje prostor, jenž nikde nezačíná a
také nikde nekončí, domy se prolínají s oblohou a naopak. Této vlastní malířské
filosofie se drží i v současné etapě, v níž se přes dostavníky a tramvaje
dostal k závodním autům, k čistému světu techniky, zaplňujícímu celý
prostor."
Takto charakterisuje malíře Huberta Jungmanna teoretik Ludvík Štěpán.
"Když jsem, vážení přátelé, stoupala po krásných, dřevěných schodech k
atelieru pana Huverta Jungmanna, měla jsem pocit, že se mnou kráčí stín
Kainarův a brouká mi do ucha tu svou známou písničku – já bych si rád najal
dům, v němž bych si žil jen svým snům, dům celý stmělý, slepá okna v průčelí…
Jenže ta okna nebyla slepá, ale prosvítalo jimi dopolední slunce, temné
trámoví vonělo po borovicích a celý ten dům jakoby dýchal láskou a
porozuměním spřízněných duší. A kolem dokola jsem viděla obrazy, vytvořené
během let rukou malíře, který se vydal na uměleckou dráhu z čisté potřeby
srdce, z potřeby vypovídat o světě kolem nás."
Tolik o Hubertu Jungmannovi textařka, scénaristka a libretistka Růžena
Sypěnová.
Záměrně jsem citoval výňatky z výpovědí fundovaných pisatelů a literárních
tvůrců, výpovědi mých kolegů a přátel. Dovedli nahlédnout do tvůrčí, něžné
duše Huberta Jungmanna, s velkým citem pro krásu, která z jeho tvorby
vyzařuje. Dovedli vypovědět všem lidem, že u nás máme umělce, který si právem
zaslouží obdiv a uznání.
Hubert Jungmann dokázal, že jeho nitro vyzařuje velkou, nezlomnou sílu. Ta mu
pomohla jak v jeho tvůrčím, uměleckém vyjadřování, tak i v mnoha jeho
životních útrapách, kterými musel, jako mnohý "nepohodlný", v
minulosti projít. S velkou trpělivostí a odhodláním se mu podařilo zdolat
všechny životní nástrahy a překážky.
Jeho obrazy byly vystavovány jak u nás, tak i v zahraničí. Samostatně
vystavoval v mnoha galeriích a kulturních zařízení na různých místech
republiky (Brno, Kroměříž, Opava, Sněžné, Letovice aj.). Absolvoval i několik
společných výstav.
Nesmím zapomenout ani na jeho plastiky, nástěnné malby, reliéfy, tapiserie,
pamětní desky a další umělecká díla. Hubert Jungmann si zaslouží uznání i v
oblasti restaurování.
Mnoho Hubertových obrazů je umístěno v soukromých sbírkách v zahraničí
(Lucembursko, Kanada, Rakousko, Německo, Belgie, Norsko a jiných státech).
Na vyjmenování všech uměleckých aktivit a úspěchů Huberta Jungmanna bych
potřeboval prostor mnohem větší, než mi pan šéfredaktor dal k dispozici. Ze
vzpomínek a výčtu všech jeho prací by se dala napsat docela objemná knížka.
(To by však musel nastoupit na mé místo zkušený literát.) Možná někdy příště…
Co ještě napsat na závěr? Ten malý výčet umělecké činnosti výtvarníka je tou
nejmenší poctou umělci, který si zaslouží velký obdiv a úctu.
Huberte, dovol mi, abych i já se zařadil do fronty Tvých obdivovatelů a
skromně jen napsal: "Zlom vaz".
Jaroslav Hamža: Hubert Jungmann
S tvorbou
malíře Huberta Jumgmanna jsem se poprvé setkal v roce 1975
v komorním prostředí brněnského Kabinetu umění. Dodnes mám v živé
paměti obrazy závodních automobilů, které vznikly jako důsledek autorova
intenzívního vztahu ke světu techniky. Ten ale nebyl jediným předmětem
Jungmannova zájmu. Počátky jeho tvorby byly spjaty s rodným
městem Brnem. Vliv na toto jeho zaměření měl bezesporu autorůvučitel, Bohumír Matal, u kterého Hubert
Jungmann soukromě studoval, a který pomáhal začínajícímu autorovi zvládat
nejen malířskou techniku, ale značnou měrou se podílel na jeho nasměrování
k vlastnímu osobitému projevu. Jungmannovy portréty města jsou velmi
silné svou výtvarností. Přestože jsou monochromatické, jsou plné světla a
svojí tajuplností odkazují až k metafyzické malbě a vizionářskému
romantismu. Na atmosféru opuštěnosti a prázdnoty Jungmannových městských
zákoutí s hladkými uličkami, nehnutými domy, stojícími ve zvláštním
oparu upozornil Ludvík Štěpán, který jejich prostor
interpretoval jako nikde nezačínající a také nikde nekončící. Jugmann neřešil
problém perspektivy a plasticity tradičním albertiovským způsobem, ale
využíval kubistických principů. Ve svých semifigurativních obrazech věnoval
větší pozornost plochám vymezujícím objemy než
objemům samotným. To mu
umožňovalo zachovat
barevnou čistotu.
U tektonických tvarů městských
motivů cítil jejich statickou funkci a proto je rozkládal do
vertikálních struktur. U krajinných motivů respektoval jejich
horizontalitu.
V jednotě s tímto
výtvarným názorem vznikl i v úvodu jmenovaný cyklus obrazů
s tematikou automobilových závodů. Do modra laděná monochromatičnost
městských motivů zde byla najednou vystřídána intenzívní – až fauvistickou
barevností s uplatněním komplementárních tónů.
Na rozdíl od meditativní
poetiky předchozího cyklu se však
u závodů jedná doslova o vpád do
prostoru. Vpád, za kterým vidíme člověka. Jungmann však nenahlíží na změť a
chaos světa v kontrastu s technikou obdivně, ani kriticky, jeho
pohled zůstává opět spíše
v poloze romantizující.
Podobně jako u předchozích
městských
a krajinných cyklů i zde
autor rozložil objekty strojů kubisticky do všech stran a jejich
fragmenty vyplnil celý prostor. Nešlo mu o zachycení tvarů, ale o postižení
atmosféry závodů, které už od roku 1930 neodmyslitelně k Brnu patří.
Z této atmosféry lze vnímat pach benzínu, řev motorů, zrcadlení horkého
vzduchu, sílu, rychlost a dynymiku, tedy atributy stále více symptomatické
pro dnešní dobu.
Současná výstava Huberta
Jungmanna v této galerii je premiérou. Není to ale pouze proto, že
jsou autorova díla poprvé prezentována v tomto
prostoru, ale především proto, že obrazy, které zde máte dnes možnost
vidět, nebyly ještě nikdy a nikde vystaveny. Já sám jsem je viděl nedlouho
před autorovou smrtí, když mně je na malých barevných fotografiích
ukazoval a byl zvědav, jak na ně budu reagovat. V originále mně je paní
Jungmannová představila teprve nedávno. To, že se umělec nikdy nehonil
za „výtvarnou módou“, ale šlo mu vždy spíše o hluboké porozumění, platí u
těchto obrazů z posledního období snad ještě mnohem více, než u děl
předchozích. Kdo zná tvorbu Huberta Jungmanna, bude na první pohled překvapen
intenzívní barevností jeho obrazů z posledního období, ale i oproštěním
od figurativnosti. Vertikální a horizontální
strukturování prostoru zde nahrazuje nový prvek
– a tím je spirála.
Rakouský malíř Friedensreich Hundertwasser, který se motivem spirály velmi
intenzivně zabýval, proklamoval názor,“ že celý náš život se odvíjí ve
spirále“. Naše země obíhá po spirále, to tedy znamená, že kráčíme
v kruhu, ale nikdy se nevracíme k témuž bodu, kruh se neuzavírá.
Spirála může být dekorativním geometrickým prvkem, ale může růst a zanikat
vegetativně. Její dráhy probíhají podobně jako meandry řeky, podle zákona
růstu rostlin. To, že umělec dospěl do této polohy a filozofické dimenze,
není náhodné. Je to v kontextu celého jeho díla
logická konsekvence a zúročení všech
předchozích zkušeností. Podobně, jako nikde nezačíná a nikde nekončí
Jungmannův prostor na obrazech jeho městských motivů, nikde nekončí ani
nezačínají jeho spirály, kterými je vedeno barevné světlo do neznáma.
Americký historik umění Michael Baxandall hovoří o stínech, které jsou dírami
ve světle. Neustále je vidíme, někdy si jich všímáme, ale jejich role
v našem vizuálním vnímání světa je záhadná. Jan Tůma ve svých „Vřesových
horách“ vyslovuje názor, že věčnost není vzrušující
pro lineární trvání, ale pro opakující se podobu kruhu. Možná i něco
z toho měl brněnský malíř Hubert
Jungmann na mysli, když vytvářel tyto obrazy.
Brno, červenec – srpen 2005
Růžena Sypěnová: Hubert Jungmann
Když jsem, vážení přátelé, stoupala po krásných dřevěných schodech k atelieru pana Huberta Jungmanna, měla jsem pocit, že za mnou kráčí stín Kainarův a brouká mi do ucha tu svou známou písničku – „já bych si rád koupil dům, v němž bych si žil jen svým snům, dům celý stmělý, slepá okna v průčelí …“ . Jenže ta okna nebyla slepá, ale prosvítalo jimi dopolední slunce, temné trámoví vonělo po borovicích a celý ten dům jakoby dýchal láskou a porozuměním spřízněných duší. – A kolem dokola jsem viděla obrazy, vytvořené během let rukou malíře, který se vydal na uměleckou dráhu z čisté potřeby srdce, z potřeby vypovídat o světě kolem nás. – Hubert Jungmann umí mnohé, vyjadřoval se i v oboru uměleckého kovářství – což mě, přiznávám se, udivilo – protože s kovadlinou a žhoucí výhní si spojuji muže hefaistovského typu – nikoli filosofa, který váží slovo, než je vysloví a na pohled je spíš křehce uměřený.
Pan Hubert Jungmann mi pár dní a nocí nešel z mysli – a teď už vím, proč. V každém živoucím těle, příbytku nesmrtelné duše, dřímá jiskra, kterou nás obdařil ten, jenž řídí běh světa. A přidal nám k tomu právo svobodné volby – buď tu jiskru v sobě uhasíš – nebo rozdmýcháš, aby z ní vyšlehl pramínek talentu, schopný obdarovávat své bližní. – Obdarovávat je krásou, protože umění ve své podstatě by mělo být prismatem, kterým nahlížíme a lépe pochopíme běh života z generace na generaci.
Když jsem se tak rozhlížela domovem a atelierem pana Jungmanna, udivilo mě poznání, jak mnoho odstínů může mít modrá – od nebeské modři po tu temnou, plnou hvězd – ta modrá z křídel ledňáčků a sojek, za modrá šeříků a podzimního vřesu. Všechny tyhle odstíny najdeme na plátnech, vypovídajících o malířově rodném městě, o jeho tichých zákoutích, o robustních tvarech továrních hal Brna, toho českého Manchesteru, města textiláků, kteří je proslavili v celém kulturním světě.
Brno je – a zůstane – velikou láskou pana Huberta Jungmanna. Ale z jeho obrazů na nás rovněž dýchne pulzující atmosféra automobilových závodů - těch rytířských turnajů atomového věku. Ano, pan Jungmann je malíř-filosof, pozorující svět – jak je vidět z portrétu, který mě fascinuje tím vážným, trochu vyčítavým – a možná – i varujícím pohledem. Snad nám chce říct, že ten náš svět je velmi křehká věc, s níž není radno příliš experimentovat - aby zůstal nedotčen a krásný i pro ty, kteří přijdou po nás.
Měli bychom se naučit naslouchat tomu, co nám tento výsostný umělec svým dílem naznačuje. Že všichni máme právo volby – a záleží na každém z nás, kterou cestou se dáme. Zda tou uspěchanou – v honbě za věcmi časnými – nebo tou obtížnější, která sice oplývá překážkami, ale na jejímž konci hoří světélko naděje, krásy a lásky.
To všechno jsem vypozorovala z díla mistra Huberta Jungmanna. Nevím – je to málo – nebo mnoho ? To už, prosím, posuďte vy sami, vážené dámy a pánové, a mně dovolte popřát panu Jungmannovi hodně zdraví a úspěchů v jeho nádherné práci …
